Fotek mám spoustu. Vybírat některé, abych je zpřístupnil, přináší pocity marnosti a nepatřičnosti. Proč by někoho měly ty nezvláštní, často nesrozumitelně osobní obrázky zajímat? Je to poněkud zvrácené, to pachtění se po obrázcích. Koukal jsem na statistiky návštěvnosti mého nového webu za první týdny existence. Dosud prázdné sekce Fotogalerií drtivě vedou nad většinou ostatních sekcí. Příslib obrázků lákal značnou část těch, kteří sem zabloudili. Safra, to pak muselo být zklamání, když se ukázalo, že ten Konopásek tam ještě nic nemá...
No tak teď už ano. Můj mladej vyřešil pár technických problémů, já připravil obrázky a jejich popisky, a první fotogalerie je na světě. Neříkám, že od nynějška to půjde jak na drátku a fotogalerie budou přibývat jak houby po dešti. Čas od času se ale nějaký soubor pokusím připravit.
O první sadě fotek jsem měl jasno už dlouho. Jsou to fotky, které myslím mají jakousi dokumentární hodnotu, obrázky, které by mohly přeci jen pár lidí opravdu zajímat. Udělal jsem je před několika lety na koncertě kapely The Magic Band, v Londýně. The Magic Band byla kapela Captaina Beefhearta (vlastním jménem Don Van Vliet) - hudebníka, zpěváka, básníka a dnes už přes dvacet let především malíře, kterého sice spousta lidí asi vůbec nezná, ale jehož vliv na současnou hudbu lze sotva přecenit. Se svými spoluhráči se v některých okamžicích dopouštěl tak nespoutané tvorby, že nad tím člověk žasne i po třiceti-čtyřiceti letech (a že už dneska, my zvrhlíci pozdní doby, jen tak nad něčím nežasneme).
Vzpomínám, jak mi to přišlo divné, když jsem se v polovině 80. let od někoho doslechl, že Beefheart přestal s muzikou a uchýlil se kamsi do americké pouště, aby už "jenom" maloval. Jak mohl!? Captain Beefheart and his Magic Band se stal minulostí. Jenže v roce 2003 vyhecoval Matt Groening, tvůrce seriálu The Simpsons a velký Beefheartův fanoušek
, některé významné bývalé členy Magic Bandu, aby The Magic Band obnovili (bez Beefhearta), vzkřísili tu podivuhodnou hudbu opět k životu, a uctili tak svého ztichlého Kapitána. Trvalo to jen necelé tři roky: několik turné po Americe a po Evropě, CD ze studia, CD a DVD z koncertů. Krásné bylo, že ta stará hudba nezašla a nevybledla. Nebyla to napodobenina někdejšího Magic Bandu, neslaný nemastný odlesk ztracené minulosti - žádná obdoba dnešního Zappa plays Zappa. Byl to the Magic Band se vším všudy a ve skvělé formě - dokonce i navzdory neúčasti samotného Beefhearta. Tenhle moment také přispěl k tomu, že jsme leckteří začali ještě trochu jinak rozumět mýtu Don Van Vlieta a významu řady jeho spoluhráčů pro beefheartovskou hudbu.
Když jsem se v roce 2003 dočetl, že The Magic Band opět hraje, dokonce písničky z těch nejlepších odbobí a alb Captaina Beefhearta, hrozně mne to nadchlo. A těšil jsem se, že se třeba časem dostanu k nějakým nahrávkám. Pak jsem musel v červnu 2004 jet na jakousi pracovní cestu do Londýna. Když jsem zjistil, že přesně tou dobou tam má The Magic Band vystupovat, nemohl jsem té šťastné okolnosti uvěřit. Mělo se hrát v pondělí a úterý 28. a 29. června. V pondělí jsme měli mít se spolupracovníky jakousi slavnostní večeři, tak jsem si ještě z Prahy koupil lístek na úterní koncert. V pondělí, den před koncertem, pro jistotu volám do klubu, jestli mne tam pustí s foťákem. Prý ano, bez blesku fotit můžu; ale úterní koncert byl zrušen, hraje se jen v pondělí. Úterní lístky budou platit. Ufff. Kdybych si byl nedělal úzkosti a starosti s tím foťákem, přišel bych býval v úterý večer k zavřenému klubu. Takže ty fotky, co jsou v mojí první zdejší fotogalerii, mi ten koncert nejen připomínají, ale vlastně ho pro mne tehdy i zachránily... Podařilo se tedy, kolegové večeřeli beze mne. Já byl v londýnském Highbury, v klubu The Garage.
Přišel jsem, vylekaný z toho všeho, asi hodinu před začátkem. Nechtěl jsem nic riskovat, měl jsem v ruce jen papírek s kódem, za který mi měli v pokladně vydat lupen. Co kdyby tam byly šílené davy, dusno, u dveří protivno, pokladní zmatenej... Jakási fronta se začala tvořit až asi půl hodiny před začátkem. Bylo skoro plno, ale ne narváno. The Garage není moc velké, řekl bych tak pro pětset stojících; ten večer odhaduju tři až čtyři sta lidí. A tak tam stojím, pět metrů od malého podia, kousek za zády bar, po boku s kamarádem, u kterého jsem bydlel a který se se mnou na blind vypravil (přišel těsně před začátkem a já byl v duchu pohoršený, jak může riskovat, že se tam třeba už nedostane).
Když spustil The Magic Band, ty nejlepší kousky z Trout Mask Replica, byl jsem dojatý. Komunismus pro mne nějakou svou malou částí skončil až právě tam, v tom okamžiku, kdy se mi shodou řady náhod podařilo slyšet Beefheartovy songy naživo. Miloval jsem tu hudbu od přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kdy jsem ji pro sebe objevil ze západoněmeckého rádiového vysílání, které šlo v Karlových Varech chytat, a z pašovaných vinylových desek. Když se tu pak po 89. roce začaly objevovat zahraniční kapely, bylo už pozdě, Captain Beefheart už nebyl. Nešlo to napravit, dohnat, kompenzovat... a najednou ten zázrak, to potěšení, ta milost osudu: příležitost, která se zdála navěky ukradená, je tu. Cítil jsem ve vlastním ksichtě ten blažený úsměv a v očích slzy dojetí, když to začalo. Mělo to sílu, šmrnc, radost. Ti chlapi hráli prostě skvěle a bylo vidět, že si to užívají. Řadu písniček, které bez Frenche za bicími prostě nejde hrát, hráli instrumentálně. V dalších se za bicí posadil Michael Traylor a Drumbo, jak se Johnu Frenchovi už odedávna přezdívá, si stoupl jako frontman před kapelu a zpíval. Bože, ale tak pěkně! Je hloupé říct, že Beefhearta nahradil, tak řeknu, že díky němu mi tam ten starý pán ani moc nechyběl. Myslel jsem na něj, na Beefhearta, během koncertu mockrát - dojme mne vždycky spolehlivě i samotný jeho třaslavý, křápnutý hlas z nějaké neoficiální nahrávky, když čte svoje verše nebo odpovídá na otázky reportéra; ale jeho nepřítomnost na pódiu díky skvělému pěveckému výkonu Frenche prostě nebyla bolestná. A šťastná náhoda pomohla i v tomhle směru: Rockette Morton uprostřed koncertu svými prstíky-jak-špalíky přerval strunu, takže byla vynucená přestávka, aby namotal novou. John French v tu chvíli sólově, bez kapely, přednesl dvě písně, které i Beefheart zpíval kdysi sám: Well a Orange Claw Hammer (obojí Trout Mask Replica). Opravdová pocta Kapitánovi.
Po koncertě, když bylo po všem a my si dávali pivo u baru, muzikanti se nenápadně a velmi civilně vtrousili mezi zbytky publika a jako správní staří kocouři si upřímně a neskrývaně užívali lichotky a chválu. Zastavovali je v tom přítmí čtrnáctiletí i sedmdesátiletí, klábosili, podepisovali se, bavili se. Já na ně, staříky, jak si je pamatuju během hraní i poté, dodnes vzpomínám s povděkem - dodává to sílu a odhodlání do dalších dnů, když člověk vidí, jak lze i s bigbítem důstojně a vkusně zestárnout... navzdory nejrůznějším Jandům nebo Kocábům.
